Jdi na obsah Jdi na menu
 

Popis plemene

Standard F:C:I: č. 180 / 02.04:2004/ F

Původ: Francie

Datum zveřejnění platného standardu: 24.03.2004

Použití: ohař (stavěcí pes)

Klasifikace F.C.I.: skupina 7 stavěcí psi (ohaři)
sekce 1.1 stavěcí psi kontinentální krátkosrstí
s pracovní zkouškou

Krátký výtah z historie: Auvergnéský ohař je velmi starobylá rasa, která se vyskytuje již více jak dvě století v oblasti Cantal. Její původ vychází ze stejných kořenů jako u ostatních krátkosrstých stavěčů, je to produkt selektivního chovu, jehož se účastnili Maltézští rytíři. Plemeno bylo vyšlechtěno lovci pro jejich potřebu. Jde o plemeno s velmi typickou identitou, k níž přispívá také jeho zbarvení.

Celkový vzhled: Středního vzrůstu, kompaktní. Je to pes silný, se silnou kostrou, aniž by byl přehnaně těžký, zachovávající si brakoidní typ, s lehkým pohybem a působící elegantně, k čemuž přispívá jeho zbarvení a harmoničnost jeho proporcí. Jeho tělesná stavba mu umožňuje prostorný a pružný pohyb, kterým může pracovat po celý den i v těch nejobtížnějších terénech.

Důležité proporce:
Tělo: Délka těla (od předního bodu lopatky až k sedacímu hrbolu) je přibližně stejná, jako výška v kohoutku. Výška hrudníku (hloubka) = polovině výšky v kohoutku.
Hlava: Délka nosní partie je o něco menší či stejná jako délka mozkovny.

Použití/ povaha: Je to pes jemný, velmi přátelský, inteligentní a učenlivý. Jeho výcvik je založen především na rozvíjení jeho vrozených schopností. Čich má velmi jemný. Velice dobře se přizpůsobuje životu v rodině.

Hlava:
Část mozková:
Linie mozkovny a nosního hřbetu: Jsou lehce rozbíhavé směrem dopředu (typické pro brakoidy). Hlava je dlouhá, ve správných proporcích vzhledem k tělu, u fen poněkud lehčí. Při pohledu seshora se tvar mozkovny blíží oválu. Týlní hrbol je málo výrazný. Šířka v oblasti očnic je stejná jako délka mozkovny.
Nadočnicové oblouky: Výrazné.
Stop: Středně výrazný.

Část obličejová:
Nos: Je vždy černý, dost velký, lesklý, s dobře otevřenými nozdrami. Jeho horní linie je v prodloužené linii nosního hřbetu.
Čenichová (nosní) partie: Její délka se blíží délce mozkovny. Nosní hřbet je rovný.
Pysky: Jsou dosti vyvinuté. Horní pysk překrývá spodní. Koutky jsou patrné, netvoří však záhyb (kapsu). Při pohledu z profilu dávají pysky nosní partii hranatý tvar.
Čelisti: Silné, stejně dlouhé; zuby silné; skus nůžkový nebo klešťový.
Oči: Spíše velké, oválné, tmavě oříškové, dobře umístěné v očních jamkách, mající výraz živý, milý a přátelský. Oční víčka jsou dobře pigmentovaná, spojivky nejsou viditelné.
Uši: Jsou zavěšené spíše vzadu. Jsou nasazené ve výši spojnice, kterou tvoří horní linie nosního hřbetu a očí. Když něco upoutá psovu pozornost, může uši pozvednout až k této linii. Závěs se mírně stáčí směrem dovnitř, není však ani sočený, ani plochý, ucho je pružné a má saténovou texturu. Jeho konec je mírně zaoblený. Natáhneme-li ucho dopředu, dosahuje až ke kořeni nosu, nepřesahuje však jeho konec.

Krk: Je spíše delší, dobře uložený mezi lopatkami, lehce klenutý. Je na něm patrný mírný lalok. Jeho délka je téměř stejná jako délka hlavy.

Tělo:
Hřbetní linie: Pevná, rovná.
Kohoutek: Je zřetelný.
Hřbet: Úzký, plochý a krátký. Obratlové trny nejsou patrné.
Bedra: Pevně spojená s hřbetem, jsou široká, zvláště u fen, velmi mírně klenutá.
Záď: Šikmá (se hřbetní linií svírá úhel 35°), kyčelní výstupky jsou viditelné.
Hrudník: Dlouhý a hluboký, dosahující až k loketnímu kloubu. V části transversální má formu oválnou (jako vejce), je dobře klenutý, bez zlomu ve spodní partii.
Spodní linie: Směrem k břichu se mírně zvedá, břicho není vtažené. Slabiny jsou hluboké, málo vtažené, spojené s kyčlemi.

Ocas: Je nasazen dost vysoko. Musí být nesen horizontálně. Ke špičce se zužuje, není příliš tenký. Krátí se na délku 15 – 20 cm. Je-li nekrácený, dosahuje k hlezennímu kloubu, aniž by jej přesahoval.

Končetiny: Jsou postaveny v ose těla.
Přední končetiny: Přímé.
Lopatka: Silná, dobře osvalená, mající dost prostoru pro pohyb. Je šikmá, s horizontálou svírá úhel 45°.
Loket: Leží v ose těla.
Přední noha: Je silná a dlouhá, svalnatá a rovná.
Carpus: Silný, bez rachitických změn.
Metacarpus: Krátký, při pohledu z profilu mírně šikmý.
Zadní končetiny: Dobře zaúhlené, pohybují se paralelně.
Stehna: Svalnatá.
Hlezna: Suchá a dobře modelovaná (s patrnou sítí šlach).
Metatarsus: Krátký a nikdy slabý.
Tlapky: O něco delší než „kočičí“, o něco kratší než „zaječí“. Nevytáčejí se ani ven, ani dovnitř. Drápy jsou silné a krátké, polštářky jsou tvrdé a odolné. Prsty jsou sevřené.

Pohyb: Krok střední amplitudy, ale v pružném rytmu, který dovoluje psovi jeho všeobecně známou odolnost. Jeho obvyklý lovecký pohyb je střední cval, pravidelný a lehce houpavý.

Kůže: Dost jemná, spíše volnější, ne však příliš volná.

Vzhled:
Srst: Krátká, nepříliš jemná, nikdy tvrdá, lesklá.

Zbarvení:
Černé s bílým stříkáním různé intenzity. Podle rozdílnosti stříkání rozeznáváme dva typy: Stříkaný nebo šedavý (podle našich zvyklostí se přikláním k označení: Stříkaný a modrý bělouš). Tato barevná rozdílnost nemůže sloužit k rozhodování při hodnocení jedinců stejné kvality.
Hlava: Musí být černá, dává se přednost tomu, je-li maska rozdělena bílou lysinkou dosahující až na hlavu. Může pokrývat i laterální části čenichové partie. Ucho bílé a stříkané nebo jedna strana hlavy bílá a stříkaná nemohou být považovány za chybu.

Výška:
Výška v kohoutku: (pro obě pohlaví je tolerance +2 cm a –1 cm)
Psi: 57 – 63 cm
Feny: 53 – 59 cm

Chyby: Všechny odchylky od výše řečeného musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
 

  • linie nosního hřbetu a mozkovny rovnoběžné
  • hlava příliš široká v oblasti očnic
  • viditelné spojivky



Těžké vady:
 

  • linie mozkovny a nosního hřbetu sbíhavé (dopředu)
  • nosní hřbet konkávní či konvexní
  • ucho nasazené příliš vysoko, příliš krátké, ploché, stočené do vývrtky
  • pysky volné (větrné), příliš krátké, nosní partie špičatá
  • příliš úzká sternální partie



Vylučující vady:
Povaha:

  • pes agresivní nebo bázlivý

Hlava:
 

  • chybějící typ brakoida
  • předkus nebo podkus, přesahující 1 cm mezi řadami řezáků
  • absence PM1 je tolerována
  • vylučující je chybění 2 dalších premolárů (PM2 – PM3) nebo každého dalšího zubu, včetně PM4
  • entropium nebo ektropium nebo stopy po chirurgickém zákroku korigujícího tuto vadu

Končetiny:

    přítomnost paspárků nebo stopy po jejich odstranění

Zbarvení:

  • celý bílý nebo celý černý
  • absence stříkání
  • náznaky pálení nebo odstín „pečeného chleba“ (plavý)
  • depigmentace nosní houby
  • depigmentace víček
  • žluté oko (dravčí); nestejně zbarvené oči

Výška:

  • jedinec vybočující z hranic stanovených standardem, včetně tolerance.



Všichni psi, u nichž budou jasně patrné anomálie fyzického vývoje, musí být diskvalifikováni.

NB: Všichni psi musí mít normálně vyvinutá obě varlata kompletně sestouplá v šourku.

Tento standard vstupuje v platnost od počátku září 2004.

 

Charakteristika - Auvergnéský krátkosrstý ohař

Bývá též nazýván „modrý auvergnéský“ pro své charakteristické zbarvení, kde se na bílém podkladě mezi černým stříkáním vyskytují černé plotny mající namodralý lesk. Též zbarvení, ve standardu nazývané „uhlované“, je zbarvením tmavého bělouše namodralého odstínu. Původ tohoto krátkosrstého ohaře výrazného typu není zcela jasný. Existují o něm tři teze, které uvádí Dr. Clerard. První říká, že první jedinci tohoto plemene byli dovezeni okolo roku 1798 vracejícími se maltézskými rytíři přímo z ostrova Malty. Tuto možnost podporuje skutečnost, že jedna z významných smeček „modrých“ psů byla chována na dvoře biskupa z Auvergne, pána de Foudras, který byl strýcem slavného maltézského rytíře, nazývaného „Markýz“. Druhou možností je vznik z křížení starých brakoidních plemen s galskými pointry. Za nejpravděpodobnější je však považována možnost třetí, že se jedná o původní regionální plemeno vytvořené selekcí, která byla prováděna jak na vyhovující pracovní styl a vlohy, tak za účelem upevnění zvláštního stříkaného zbarvení, které bylo dobře viditelné v nepřehledném loveckém terénu. Pro tuto třetí verzi svědčí i skutečnost, že bílý, černě tečkovaný pes byl chován již na dvoře Ludvíka XIV. A právě tohoto psa zachytil na svém plátně malíř Desportes. Obraz dnes můžeme vidět v muzeu města Gien.

Auvergnéský ohař si zachoval svůj typ nezměněný po celé generace, neboť jeho tělesná stavba a pracovní styl zcela vyhovují lovu v obtížných podmínkách horských terénů. Výborně pracuje na rudých orebicích na skalnatých svazích Sancyau v jižní Francii. Jeho mohutná tělesná stavba i silná kostra a velmi vyvinuté svalstvo mu dodávají odolnost a vytrvalost k práci v těchto suchých a náročných terénech po celý den bez oddechu. I když je jeho srst krátká, přesto mu nevadí ani trnité porosty na skaliscích a velmi ochotně v nich vyhledává králíky, kteří se v nich rádi ukrývají. Je přirozeně, stejně jako ostatní ohaři, specialistou na lov pernaté zvěře, ale je velmi vhodný i pro lov králíků, zajíců či srnčí zvěře v auvergnéských kopcích. Všeobecně bývá uznávána jeho vysoká lovecká účinnost. I když pracuje střídavě cvalem či klusem a hledání není příliš rychlé, jeho vynikající nos mu umožňuje nalézt veškerou zvěř, ukrývající se v terénu, v němž doprovází svého pána. Vystavování má velmi pevné s typickou téměř vodorovnou linií hlavy, hřbetu a prutu. Rád pracuje i ve vodě, kde opět vyniká jeho veliká vytrvalost.

Auvergnéský ohař je velmi klidný, vyrovnaný, mírný a přátelský, hravý a společenský. Proto je vyhledáván lovci, kterým právě takový lovecký společník vyhovuje. Má také vrozenou schopnost přinášet a stopovat, což je další jeho klad. V dnešní době se tento ohař rozšiřuje nejen v rodné Francii, ale získává si stále větší oblibu i ve Španělsku. Je chován v Belgii, Itálii, Německu a začíná se objevovat i v naší republice, a to nejen na výstavách, ale i na loveckých zkouškách.

 

Pracovní standard - Auvergnéský krátkosrstý ohař

Vypracoval Spolek přátel auvergnéského ohaře.

Auvergnéský ohař je stavěcí pes kontinentálního typu pocházející z Francie.
Jeho loveckým pohybem je tzv. "ekonomický cval", lehce houpavý, s krátkými skoky, ale v pružném rytmu, který umožňuje jeho typickou vytrvalost. Tento cval může střídat klusem, zvláště v případě přechodu do hustější vegetace, při překonávání překážek či ověřování pachů V tomto případě živě se pohybující prut není žádná chyba.

Jeho "kontinentální" hledání, středně prostorné, mu umožňuje, aniž by tak činil mechanicky, dobře prohledat terén.
Má vrozenou schopnost udržovat si snadno kontakt s vůdcem, To, stejně jako hustota porostu, má vliv na prostornost a hloubku jeho hledání i způsob pohybu.
Tato jeho schopnost mu umožňuje také reagovat na požadavky svého vůdce, ale vždy by si měl udržet určitou samostatnost. V jeho práci se spojuje hledání a reakce na jednotlivé podněty (pachy), na které reaguje razantně.
Držení hlavy během akce je v prodloužené linii hřbetu s nosem mírně skloněným. Kontrolování pachů u země, jsou-li krátké a průkazné, nemají být považovány za chybu. Vystavuje ve stoje, pevně, ne však strnule. Způsob vystavení se liší podle druhu přítomné zvěře a typu terénu. Vzdálenost závisí na vlivech, které působí na šíření pachu zvěře, a tak může vystavovat na natažených nohách s hlavou vysoko, ale i na pokrčených nohách s hlavou směřující k zemi. Jeho postupování je obezřetné.
Auvergnéský ohař, vyhledávaný pro svoji všestrannost a snadnou adaptabilitu, je především stavěcím psem pro praktické využití při lovu. Jeho chovatelé, vůdci i rozhodčí musí mít stále na paměti upevňování těchto jeho schopností.